Vítejte na stránkách Klubu českých turistů Příbor

Jánošíkovy Diery? Ano, je to tam pěkné, ale určitě to každý zná. Myslíte, že tam někdo pojede? - Takto jsme uvažovali při plánování zájezdu.

Skutečnost nakonec předčila naše očekávání ve všech směrech. Když jsme již měli naplněnou kapacitu autobusu a stále se hlásili další zájemci, rozhodli jsme se objednat dva autobusy. Hlavně, aby vyšlo počasí...

... toto přání se nám bohužel nevyplnilo. Jak se blížil termín zájezdu a zpřesňovala předpověď počasí, v nás narůstaly obavy. Co tam propána budeme dělat v dešti?! Že bychom zájezd nakonec ještě odvolali? Ale jak dát vědět tolika lidem?! Nedá se nic dělat, připravíme náhradní trasy, abychom nemuseli šplhat po žebřících navlečeni do pláštěnek.

Ráno při odjezdu to skutečně nevypadalo nijak růžově. Celou cestu nás provázel déšť. Naštěstí když jsme přijeli do Terchové, kde jsme měli smluvený sraz obou autobusů, počasí se trochu umoudřilo a my jsme se nakonec rozhodli pro původní plán. Rozdali jsme tedy mapy a poučení k trasám a odjeli na výchozí místo k hotelu Diery. Naše cesta vedla Dolnými a Hornými dierami a Tesnou rizňou mezi Malý a Velký Rozsutec. Odtud jsme se mohli vydat dvěma směry a skončit buď ve Štefanové nebo po absolvování delší trasy dojít do Zázrivej.

Zpočátku jsme šli pohromadě jako velký peleton. Pak se nám však do cesty postavily překážky ve formě lávek, žebříků, či balvanů, které bylo nutno překonávat pomocí řetězů. Zdatnější tyto nástrahy zdolali rychleji a naše skupina se postupně rozdrobila. Cesta vzhůru byla opravdu náročná, místy jsme si museli navzájem pomáhat. O tom, že kameny byly mokré a kluzké jsem se přesvědčil na vlastní kůži. Při fotografování mi ujela noha a už jsem letěl do potoka. Naštěstí jsem se ani moc nenamočil a mohl jsem pokračovat dále.

Když jsme prolézali Diery, občas nás skropil mírný deštík, ale bylo možné ho přečkat jenom s kapucí. Tak jsme pokračovali stále vzhůru, až jsme konečně vyšli na rozcestí Pod tanečnicou. Jenže namísto výhledu na Malý a Velký Rozsutec nás tam čekala pouze mlha.

To však ještě nebyl konec dobrodružství. Jedna z našich skupin nás informovala, že mají s sebou malého kluka. Prý k nám patří. To však byl omyl. Klučina tam byl s prarodiči, kteří nestačili jeho tempu, a tak se chlapec rozhodl, že půjde s někým zdatnějším... Dopadlo to dobře. Vše se vysvětlilo a chlapce jsme předali do správných rukou.

Kolem druhé odpolední přišel hustý déšť, který nás donutil vytáhnout pláštěnky. V těch jsem pak došli až do cíle. Bohužel tento déšť nebylo to nejhorší, co nás na naší cestě potkalo. Jedna z turistek uklouzla na mokré trávě a upadla tak nešťastně, že si přivodila zlomeninu kotníku. Na naše tísňové volání se dostavila horská služba a zraněnou paní dopravila do nemocnice, kde se jí dostalo odborného ošetření.

Všichni ostatní došli do jednoho z cílů podle plánu. Někteří stihli ještě nakoupit oštiepky a utratit nějaké to euro v restauraci. V Terchové byla krátká zastávka, abychom si mohli přesednout do správného autobusu a pak už jsme se vydali mokří a unavení směrem k domovům.

Trochu jsme se obávali reakce účastníků, ale musím s potěšením konstatovat, že i přes nepřízeň počasí zavládla celková spokojenost. Pro některé to byla první cesta do Jánošíkových dier, takže byli překvapeni, co lze vidět nedaleko za hranicemi. Jiní už Diery znali. Ovšem pro ně bylo novým zážitkem absolvovat tuto trasu v takovémto počasí. A ti dříve narození se zase radovali, že tak náročnou trasu zvládli.

V každém případě musím ocenit odvahu všech zúčastněných, že se snámi vydali do zmoklých skal. Také všem srdečně děkuji za jejich dobrou náladu a optimismus, s nimiž dokázali najít v dané situaci její kladné stránky.

Abyste si doplnili představu, jak to na našem zájezdu do Jánošíkových dier vypadalo, prohlédněte si prosím fotografie.

Budeme se těšit nashledanou na další z našich akcí.

Zapsal ing. Ivan Čejka

Píše se datum 16.4.2011 a náš Příborský odbor KČT pořádá autobusový zájezd na Hostýnské vrchy s návštěvou zříceniny hradu Lukov.

Vedoucí zájezdu je ing. Vlasta Čejková


Celý předchozí týden úzkostlivě sledujeme předpověď počasí. Vždyť už se stalo téměř tradicí, že když Čejkovi pořádají zájezd, tak vždycky prší! Tentokrát to však vypadá nadějně...

Je sobota ráno a my opouštéme své teplé pelíšky a vydáváme se do chladného jitra vstříc zážitkům. Obloha je modrá a vypadá to na pěkný den. První nástupní místo je v 6:00 v Novém Jičíně. Autobus se nám jenom zde zaplní minimálně z poloviny. Další účastníci nastupují v Příboře, v Kopřivnici a ve Štramberku. Poté už zamíříme směrem k výchozímu bodu našeho putování. Autobus je zcela zaplněn - dohromady je nás 51, a to jsme bohužel museli ještě několik zájemců odřeknout.

Cesta uběhla velmi rychle. Sotva jsme stačili rozdat mapy s popisem tras a zajímavostí, předat každému malou sladkost a sdělit informace k výšlapu, už jsme byli v Hošťálkové. Tam vystoupila skupina, která se rozhodla absolvovat delší trasu - 30 osob. Zbylých 21 účastníků odjelo do Držkové, odkud startoval méně náročný pochod.

Naše skupina, která absolvovala delší trasu, se hromadně vydala po zelené značce a vzápětí hromadně sešla ze správné cesty! Stačila jedna chybějící šipka a už jsme putovali jinam, než jsme měli namířeno. Nás to však nevyvedlo z míry. Jsme přece zkušení turisté a víme, že značení není dokonalé. Za pomoci mapy, kontrolního dotazu u místních obyvatel a návratu k poslední značce, kterou jsme míjeli, jsme se opět vrátili na správnou cestu. Vzali jsme si z toho ponaučení a všechny další nástrahy turistického značení jsme již překonali bez bloudění.

Zelená značka nás vedla dost dlouhou dobu. Z Hošťálkové jsme po ní došli přes Hošťálkovské na Držkovské polesí. Tam jsme si udělali první přestávku na občerstvení, či na snídani a chvilku jsme si odpočali. To už se naše část výpravy začala dělit na menší celky. Zdatnější jedinci uháněli na čele, další se drželi někde uprostřed peletonu a ti zbylí je zpozdálí následovali volnějším tempem. Ačkoli bylo poránu chladno, sluníčko vydatně hřálo a my jsme postupně odkládali svršky. Hlavně při cestě do kopce, o které na trase nebyla nouze, jsme se řádně zahřáli. Stále po zelené jsme pokračovali přes Májovou a rozcestí Pod Skálami (další přestávka) až na rozcestník Pod kuželkem. Tam jsme přešli na modrou značku, po které jsme došli na další rozcestí Na písečném. Opět jsme změnili barvu, tentokrát na červenou, a ta nás zavedla až na zříceninu hradu Lukova.

Ti, kteří se vydali na kratší trasu zahájili pochod v Držkové a vydali se po červené na rozcestí Pod Skalami. Odtud už se jejich trasa shodovala s delším pochodem.

Na hradě jsme měli objednanou prohlídku s průvodcem. Přišli jsme sice o dost dříve, než bylo plánováno, nicméně skupina, která absolvovala krátkou trasu byla také napřed. Když první z nás přišli na hrad, byla již druhá skupina na prohlídce. Dříve než skončili a pan průvodce se připravil na další prohlídku, dorazil na hrad celý zbytek naší skupiny. Výklad o historii hradu, jeho současné podobě a práci na zakonzervování stávajícího stavu byl velmi zajímavý. V hradním sklepení jsme pak měli možnost shlédnout výstavku archeologických i architektonických nálezů. Také jsme vyslechli líčení, kterak probíhalo dobývání hradu, na němž se opevnil hrabě Šternberk, uherskými vojsky Matyáše Korvína. Jediné, co mohli ti z druhé skupiny závidět těm, kteří byli na hradě dříve, byli motýli otakárci, kteří v době první prohlídky přiletěli na hradní zahrádku.

Po prohlídce hradu, která trvala jeden a čtvrt hodiny, jsme sestoupili do obce Lukov. V penzionu Na pivovaře byl cíl našeho putování. Pojedli jsme a popili a protože jsme byli rychlejší, než jsme očekávali, domluvili jsme se na dřívějším odjezdu. Cestou jsme zastavovali v opačném pořadí, než ráno a kolem 18:00 vystupovali poslední turisté v Novém Jičíně.

Myslím, že vyjádřím pocity všech účastníků, když řeknu, že zájezd se opravdu vydařil. Valnou měrou k tomu přispělo i nádherné počasí, které jen podtrhlo krásu jarní přírody s rozkvetlými stromy a rašící zelení. Trasy byly pěkné s mnoha krásnými výhledy do malebné krajiny Hostýnských vrchů. Snad jen na jarní "rozcvičku" byla dlouhá trasa poměrně náročná. A závěrečné zpestření programu prohlídkou hradu také rozhodně stálo za to.

Na úplný závěr zbývá jen srdečně poděkovat všem zúčastněným za to, že se s námi vydali na toulky a za jejich milou společnost a dobrou náladu. Budeme se těšit nashledanou na další z našich akcí.

Zapsal ing. Ivan Čejka